O okamžicích, které mění život

Až do 23.července 2010 jsem žil život obyčejného kluka. Při zaměstnání jsem studoval, sportoval a užíval si život. Pak přišel ten okamžik... Okamžik, který mi změnil život. Po 10 dnech umělého spánku mě probudili na JIP ve Fakultní nemocnici v Brně. V prvních chvilkách po probuzení jsem nevěděl, kde jsem. Myslel jsem si, že po divoké noci jsem se probudil doma. Tomu, že jsem asi hodně pil, jsem přisuzoval strašné bolesti hlavy. Začali se kolem mě pohybovat lidé v bílém. Tady něco nehraje, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na postel, na které jsem ležel. Pak jsem se podíval na sebe. Dá se říct, že pohromadě mě držely kovové konstrukce, které z mého těla doslova trčely. Chtěl jsem křičet. Kvůli dýchací trubici to nešlo. Chtěl jsem se pohnout. To také nešlo. Pomalu, ale jistě, mě začala svírat úzkost a beznaděj. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a otázek. Co se mnou bude teď? Žiju ještě, nebo jsem se dostal do pekla? Co se, do prdele, vlastně vůbec stalo a jak jsem se sem dostal? Tápal jsem. A když už jsem si myslel, že se zblázním, objevila se kolem mě moje rodina. Poznal jsem je. To jsou naši! Křičel jsem aspoň v duchu, to jsou naši! Konečně jsem se dozvěděl, co se mi vlastně stalo. Původně jsem si myslel, že jsem boural na dálnici. Realita byla ale taková, že když jsem si vyjel na kole, v protisměru předjíždělo auto a čelně mě srazilo. Utrpěl jsem závažná poranění levé nohy, pánve, rukou a měl jsem zlomený i nadočnicový oblouk. Následoval měsíc, kdy jsem těžce halucinoval. Podíval jsem se na hodiny, nevěděl jsem, jestli je den nebo noc. Vzpomínám si, že se mi třásly ruce a bál jsem se světla, protože na mě řidič, který mě srazil, asi svítil dálkovými. Jakmile jsem byl alespoň trochu stabilizovaný, převezli mě na standardní pokoj a na začátku září 2010 mě odvezli z Brna do nemocnice v Třebíči. Zde jsem ležel několik měsíců. Nehoda se mi stala na konci července a domů jsem se poprvé alespoň na chvíli dostal začátkem prosince. Když mě chlapi ze sanitky položili doma do postele a všichni jsme se objali. Rozbrečel jsem se. Teď už bude dobře. Teprve tehdy jsem věděl, že jsem přežil, že jsem na živu. „Lidi, važte si toho, co máte. Nikdy nevíte, kdy o to můžete přijít. Stačí okamžik, zlomek vteřiny a váš život se může změnit. Tak ať se mění k tomu lepšímu.“ Měl jsem to štěstí, že Vánoce jsem strávil v kruhu nejbližších. V polovině ledna 2011 jsem odjel do nemocnice na další operaci. Myslel jsem si, že v nemocnici strávím maximálně měsíc. Omyl. Původně ani doktoři nevěděli, co s moji zdevastovanou nohou bude. Začátkem března mě operovali a na konci března jsem se dostal do rehabilitačního ústavu Jevíčko ve východních Čechách. Zde jsem byl až do konce září. Seznámil jsem se se skvělými lidmi. Postupně jsem se začal dostávat zpátky do života. V létě 2012 jsem dokončil vysokou školu, kterou jsem studoval už před mou téměř osudnou nehodou. Pořád jsem ale střídal pobyt doma s pobytem v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Na další a doufám, že na dlouhou dobu poslední operaci jsem byl koncem letošního dubna. Mám trvalé následky. Zůstala mi trvale ochrnutá noha a další zdravotní problémy. Vím, že už to nikdy nebude takové jako před nehodou. Už to prostě bude jiné. Dnes, 23. července 2013, jsou to přesně 3 roky, kdy mě srazilo auto. Za tu dobu jsem strávil 540 dní v různých zdravotnických zařízeních a podstoupil jsem přes 20 různých operací. Do dnes jsem si naštěstí přesně nevzpomněl, co se tehdy vlastně stalo. Občas mě provází noční můry. To nejvíc, o co se snažím, je žít bez nemocnic, bez operací, bez bílých zdí nemocničních pokojů a s nadějí vrátit se zpátky do běžného života. Občas přemýšlím, co vše by bylo jinak, kdyby se mi před 3 roky nehoda nestala. Co všechno by bylo jinak? Jenže na kdyby se v životě nehraje a člověku občas nezbývá nic jiného, než vzít realitu takovou jaká je a snažit se posunout dál. Tohle byl můj okamžik, který mi změnil život. A jaký okamžik změnil život Vám? Co pro Vás znamená rodina a věříte v osud?