Dovolená v Janských Lázních

"Když andělé cestují, i sluníčko se směje". Kdepak, andělé nejsme, jen jsem s dcerou měla štěstí na počasí. Minulý týden jsme byly na týdenním léčebným pobytu v Janských Lázních. Kdo tam byl, jistě zná červený dům vedle lázeňáku, Terru. První den si nás vzala paní doktorka na prohlídku, také s námi sepsala procedúry. Rozpis na hodiny jsme si druhý den ráno vyzvedly a hned se vrhly na léčení. Vzhledem mému zdravotnímu stavu jsem si týden užívala pouze se dvěma procedúrama denně, dcera jich dostala za mne, takže měla denně takový sedmiboj. Zpočátku hubovala, že je na dovolené a musí vstávat v půl sedmé, ale po dvou dnech si libovala. Slunce pálilo již od rána, takže v sedm hodin být ve venkovní perličce muselo být pro každého moc příjemné.

Léčebný program nám den zkracoval, přesto jsme odpoledné našly hodiny, kdy jsme zdolávaly kopečky. Vyhlídku jsme si vybraly jako první. Parný den však zapůsobil i na můj elektrický vozík. Motory vozíku se brzo rozžhavily, takže jsme cestu nahoru zdolávali s odpočinkovými půlhodinkami po cca 250 m. Pohled, který se nám naskytl na Vyhlídce, však stál za tu námahu. Dolů cesta uběhla mnohem rychleji, jen s jednou zastávkou.

Dalším naším odpoledním výletem byl na Modré kameny. Světlá hora je také pěkně do vršku. Opět jsem litovala svoje motory, byl však větřík, který mi trochu na ně foukal. V cíli jsme si daly dobře chlazené pivko, odpočinuly a vydaly se zpět. Z počátku byla cesta, sice s kopce, docela dobrá. Poslední třetina však stála za to. Dcera mě vší silou držela, přesto můj vozík, bez mého přičinění, jel a jel. Ječela jsem jako Viktorka u splavu. Dole jsem si oddechla a děkovala, že jme to zvládly.

Cesta na Černou horu se mi moc líbila. Lanovkou jsem jela již víckrát, vždycky je to pro mne zážitek. Těšily jsme se, že se na Černé hoře trochu ochladíme, že tam ta třicítka nebude. Bylo trochu míň, ale důležitější byl větřík, který byl doslova blahodárný. Obdivovala jsem pokroucené suché stromy. Nazvala jsem je Stromovousy – jistě znáte z trilogie Pána prstenů. Na Černé hoře mne dcera opustila, šla se podívat na rašeniliště. Tuto cestu jsem odmítla, neboť mi po štěrku vozík jel doslova sám. Zpátky jsme chtěly jít pěšky, ale odvaha mě opustila, takže jsme jely lanovkou. Cestu pěšky jsem už absolvovala, takže vím, že není jednoduchá. Nelitovaly jsme, pohled na Krkonoše a okolí, pohled do nesmírné dálky se dá opakovat a opakovat.

Svobodu n. Úpou jsme také navštívily. Ještě byly znát následky povodně, která se Janskými prohnala. Poničená silnice a hlavně bláto. Naštěstí jsem našla velkou louži, kde jsem si myla a myla kola. Byla to však nejpohodovější cesta pro můj vozík Growe. Myslela jsem si, že tento vozík, když není stavěný do bytu, je do terénu výkonnější, ale zmýlila jsem se. S dovolenou pomalu nastalo loučení.

V sobotu odpoledne se zatáhlo a přišla pořádná bouře. Od té doby nám letní dny skončily, věřím, že opět brzo začnou. Bohužel, už bez naší dovolené.

Ještě vám povím takový zážitek s klučíkem, kterému mohlo být tak pět let. Byli jsme na kopci nad Janskými Lázněmi, kluk přišel k nám a s údivem řekl, "ty brďo, samá příroda". Pěkně to vyznělo, kluk byl úplně z přírody vedle.