Skryté významy v životě, aneb obejmout sám sebe

„S nikým nesoutěžím. Vedu svůj vlastní závod. Nemám touhu hrát hru, že jsem lepší než kdokoli jiný, a to v žádné situaci. Jen mám cíl být lepší, než jsem byl minule. To jsem já a jen tak se cítím volný.“ – neznámý autor.

Stalo se, tuhle v neděli, že jsem se zúčastnil závodu zdravých, byl rozhodčím odvolán, a tudíž ho nedojel. Po pěti okruzích zazněla stopka... Když děláte něco, co vás nesmírně baví, něco čemu propadnete a co vás nadchne, nejspíše budete schopni vyjmenovat nepřeberné množství důvodů, proč to děláte a jaký to pro vás má význam - osobní význam přede vším. Zpětně jsem díky neděli zjistil víc věcí a jedna z nich byla, že i ty nejobyčejnější činnosti a věci v našem životě mají, nebo mohou mít svůj skrytý význam, který nám obyčejně uchází, a běžně o něm nevíme. Domácí práce, zábava, studium, sport, vaření, úklid... Všechno to má ještě jeden význam. Skrytý význam měla i gestikulující ruka rozhodčího. Význam byl jasný: „končíš.“ Skrytý význam gesta mi došel až o čtyři dny později - a kdyby jen to. STOP! Přemýšlej, ukazoval. Skrytých významů jsou kolem nás mraky a většinou je nevidíme. Háček spočívá v tom, že ony skryté významy v životě jsou nezřídka ty pravé. Já měl kolem sebe v posledním roce přímo hory takových mraků a vůbec jsem je neviděl a nevnímal. Až ve čtvrtek jsem zažil stav prozření. Až nedávno, ve čtvrtek.

Jak je vám asi známo, nepříjemné zážitky mozek vytěsňuje, nebo se o to alespoň snaží. Kdysi jsem zřejmě nějaký takový „zážitek“ musel prožít. Nevím už kdy, kde, ani co to bylo, ale vím, že mě to poznamenalo a že to bylo spojené s hendikepem. Minulost nezměníte, nemá cenu se tam vracet a já to ani nemám rád. Tehdy jsem si, snad na obranu, vytvořil jednu zásadu: „Do všeho, co děláš, nepouštěj emoce a city, jinak tě to ohrozí. Používej rozum a spoléhej na něj.“ Prakticky jsem tak citové prožívání a emoce vyřadil ze života, protože jsem se jich bál. Projevit svoje emoce je pro mě výrazem slabosti. Fuj...! Pár let to fungovalo, ale nenapadlo by mě za nic na světě, že tohle není trvale udržitelný stav. Bez emocí jsou jen roboti (i když co si budeme povídat…), nikoli však člověk. Počínaje autonehodou, přes trable s rukou a konče ne zas tak dávným tréninkem, při kterém jsem málem sletěl ze srázu a umřel. Všechny ty příhody měly jednu skrytou příčinu, ač se navenek projevovaly různě. Já (mezitím, jsem se rval se svým tělem), doktoři, sportovní psycholožka Kateřina Vejvodová, trenéři, sportovní management... Všichni jsme se snažili přijít na to, co se děje, co se mnou je. Logické vysvětlení nakonec znělo: Přetrénování. Jádro problému ale leželo někde jinde – v síle emocí. Když to Katka zjistila, snažila se mi to sdělit. „Odpírat si radosti života není zdravé. Hele, Tome, když si emoce nebudeš uvědomovat, když je nepřijmeš, nebudeš s nimi pracovat a nedáš jim průchod, vybouchne to. A v době, kdy to nejvíc nebudeš potřebovat.“ Divil jsem se tomu, jak může něco tak povrchního jako emoce ovlivnit člověka a dál si jel po svém. Jenomže „ta sopka, která roky dřímala, opravdu vybouchla“ a mě to málem stálo život. To není nadsázka, nýbrž skutečnost. Pořád jsem to bral stylem „stalo se to, jedu dál.“

Za týden přišla neděle 13. 4. Všechno šlo podle papíru, říká se mu „předzávodní plán.“ Až do chvíle pár minut před startem. Tam se něco stalo a já jsem celou dobu trpěl. Když jsme to o čtyři dny později s Katkou analyzovali, vysvětlila mi to a rozebrala mě. Jsi vážně dobrá, složil jsem ji v duchu poklonu. Nikdy by mě nenapadlo, že o tomhle budu s to s někým mluvit. Na druhou stranu jsem stál naproti čisté pravdě a byl jsem z toho, co jsem se dozvěděl, dost nesvůj. „Jdeš do toho?“ zeptala se mě. Jenom srab se vzdává a já to vzdát nemůžu a nechci!!! Řekl jsem sám sobě. „Ano,“ odpověděl jsem jí a asi jsem tak vykročil vstříc něčemu novému a začal se na to těšit.

Když jsme skončili, možná přes hodinu jsem zíral před sebe a přemýšlel jsem o tom, co jsem právě slyšel. Jestli chceš, aby tě „objali“ druzí, musíš jim to nejdříve dovolit a obejmout sám sebe. Ty něco chceš, ale bojíš se toho, zakazuješ si to, seš na sebe tvrdý. Jsi člověk. Přiznat si a projevit emoce není výraz slabosti, selhání nebo méněcennosti. … Najednou mi to do sebe vše zapadlo a kruh se uzavřel. Takže všechna ta zranění a to kolem bylo způsobeno nechtěním a nakonec i neschopností dát najevo emoce! Najednou jsem se zarazil a v těle mě zamrazilo, až jsem se otřásl: Právě jsem objevil doteď pro mě skrytý význam cyklistiky!

Kam až mě můj hendikep zavede? Kolik zážitků díky němu ještě prožiji? Nevím. Ale právě teď stojím před další velkou výzvou. Výzvou, kterou přede mě postavilo moje postižení.