Názor některých na nás vozíčkáře - to stojí za to

Tak si představte jaký názor na nás vozíčkáře, resp. na vozíčkáře po úraze může zastávat určitá část naší veřejnosti.

Jsem vozíčkář po úraze při motocyklových závodech. Bohužel paní, kterou znám od dětství a pokaždé když jí potkám tak se na mne usmívá a chce si povídat, její manžel by si pusu roztrhnul když mne vidí a aby toho nebylo málo její bratr jezdil na těch samých motorkách jako já.

Ještě dodávám, že mám 3 živnostenské listy a dvě zaměstnání. Pracovat jsem začal zhruba 1,5 roku po úrazu a vždy jsem pracoval i před úrazem.

Zpět k věci.

Dostalo se ke mně, jak už to bývá z druhé ruky – paní se netají názorem, že když se mi stal úraz při takovémto sportu, tak bych si to měl odmakat a ne „užívat výhod“ které mi poskytuje stát, tedy důchod atd. Odůvodnila to, že jsem do toho s tím rizikem šel a tudíž bych neměl nic pobírat. Respektive jsem vyžírka - státu.

Dle mého názoru – taky názor, byť omezený, ale možná na tom něco je, tedy co se týče rizika při tomto sportu a proč by na to měl doplácet stát…

Pominu ty miliardy, co se rozkrádají ve státě na úkor důchodců a invalidních důchodců. Co na tom, že jsem do úrazu pracoval a platil daně a co na tom, že jsem reprezentoval náš stát, který mi v té době nepřispěl na sport ani korunu.

Jsme vyžírkové.

Tak si tak říkám, nejenom já, ale všichni kdo přišli ke svému handicapu jako já, tedy při riziku, jsou vyžírkové. Takže každý kdo je na vozíku, nebo jinak handicapovaný např. po autonehodě – prostě s tím rizikem do auta nasedal, tedy s vědomím, že se může stát účastníkem autonehody. Kdo šel po chodníku a trefilo ho auto, tak vlastně s tímto rizikem mohl počítat, no co, když kolem jezdí auta, tak se to stát může. Takže když půjdeme do krajnosti a se svým handicapem se někdo narodí, tak je taky vyžírka, protože rodiče měli počítat s tím rizikem, že se jim může narodit postižené dítě.

Tak to vidím já po 18 letech na vozíku a po celoživotním podporování státního rozpočtu. Té paní to ani nemám za zlé, alespoň se mi otevřely oči. Doufám, že tento článek nikoho neurazí, ale naopak handicapovaným kolegům trošku pomůže vidět svět trošku jinak, než tak, že jsou na nás všichni hodní a že nám chtějí jen pomáhat.

Myslím, že mnoho lidí s handicapem bude raději pracovat, než aby doma čučeli do zdi. Věcí druhou je sehnat práci jako handicapovaný člověk. Hold všechny vlády v celé Evropě podporují „své handicapované“ a zrovna důchodce v ČR se svými příjmy je na hranici životního minima ne-li bídy, na rozdíl od důchodce např. v Německu. Obrázek si udělá každý sám.