Poslední řádky Endymu

Hele Endy,

já vůbec nevím, co mám říct – vlastně napsat, jak už to v takových chvílích bývá. Vše, co jsem Ti chtěl říct, jsem Ti za ta léta řekl. I to poslední. A tak to úplně poslední, co zbývá říct je: DĚKUJI! Děkuji za těch 13 let, po něž jsi mi byl kamarádem, parťákem, přítelem a něčím mnohem, mnohem víc.

Vy psové máte, krom jiných, úžasnou schopnost učit lidi. Učíte nás lásce, respektu a důvěře, mimo jiné. Na širém světě není podle mého mínění nikdo, kdo by dával bezbřehou a bezpodmínečnou lásku, kdo by plně důvěřoval druhému, kdo by ochránil druhého a byl za něj ochotný položit i život, a při tom všem riskoval, že mu bude ublíženo, že bude týrán, opomíjen a ponížen. Kromě vás psů. A to všechno jen za trochu granulí a vody a občas nějaké pochutiny. Máte za to můj velký obdiv.

Vztah mezi psem a člověkem se jedinec od jedince liší, však vždy je výjimečný. Víš, co jsem zjistil? (A už jsem Ti to tehdy říkal). Že ta pravá a upřímná komunikace mezi psem a člověkem probíhá skrze oční kontakt, já jsem ho rád ještě doplňoval mimikou. Bylo mi jasné, že toho o mně víš v danou chvíli víc než já sám, sotvaže jsem otevřel branku, a podle toho ses choval. Párkrát jsem Tě zkoušel zmást, leč bylo to nemožné, neb jsi vycítil moje pravé rozpoložení, když jsme byli na dvoře sami, stejně jako jsi zjistil, že mám pravou stranu těla horší, a jazykem jsi mi masíroval pravou ruku. Ejhle, ono mi to pomáhalo.

Ty víš, kolik jsme my dva nadělali skopičin, kolik zážitků díky Tobě mám. Zrovna jsem si na jeden vzpomněl. Napíšu jen: užovka. Pamatuješ? Když bylo po všem, cítil jsem se jako hlupák, co Tě neposlechl. Hrajeme si na pány tvorstva, domestikovali jsme vás, a přitom jsme někdy sami hloupější než vy, Endy.

Říkal jsem Ti všechno. Například, když jsem učinil rozhodnutí a pak Ti o něm vyprávěl, položils mi tlapku na stehno a olízl obličej. Vždycky. A já věděl, co to znamená. Myslíš, že jsem se nemýlil?

Víš, my lidé si obecně neuvědomujeme, co máme, dokud to neztratíme… Já jsem si vždycky uvědomoval, koho v Tobě mám. Kamaráda, parťáka, přítele a mnohem víc. Bytost, která mě naučila být sám sebou. Bytost, která mi dala tolik, že ještě potrvá, než to všechno pochopím. Bytost, která mi umožnila a naučila mě znovu věřit druhým. Ale hlavně bytost, která mi věřila a důvěřovala. Jako já Tobě, Endy. Doufám v to, že jsem Tvoji důvěru nezklamal.

Stál jsi při mně v dobrém i zlém. Když jsem byl šťastný, i když jsem před sebou viděl černo. Ty jsi mi dal víru v lepší zítřky. Udělal jsi toho pro mě víc než dost, Endy. To poslední, co jsem pro Tebe mohl udělat já, bylo zajistit Ti klidný, bezbolestný a důstojný odchod, který Ty si jistě zasloužíš. Můžeš vsadit svoje chlupy, že jsem s Tebou byl až do konce a na místo Tvého posledního odpočinku jsem Tě uložil osobně, jak jsem Ti slíbil. Tyhle vlastnoručně psané poslední řádky Ti tam dám taky.

Díky za všechno, Enďoure! Budeš mi chybět!

Odpočívej v pokoji.

Tvůj oddaný

Tomáš