Na cestách po Slovinsku

V tomto příspěvku se s vámi, milí čtenáři, podělím o zážitky z nedávné cesty do jedné malé evropské země, která svou rozlohu vynahrazuje uchvacující přírodou. Já jsem se této cesty zúčastnil spolu se sestrou, mamkou a máminými kolegy.

Protože mamka pracuje ve škole, odjížděli jsme v šest hodin ráno v den státního svátku školním autobusem. Naše cesta vedla rovnou na severozápad Slovinska, kam jsme také po sedmi hodinách dorazili. Bledské jezero je stálým domovem labutí rodiny, z níž jsme viděli pouze jednoho člena. Uprostřed jezera se nachází malý ostrůvek s kaplí a kostelem, na který se dostanete veslicí. Jak z ostrůvku, tak i z lodě je na jezero a jeho okolí nádherný výhled.

Dobrodruh i romantik

Možná už z mých zdejších předešlých příspěvků víte, že mě baví posouvat svoje limity a testovat svoje tělo. Nejinak tomu bylo i na naší další zastávce – soutěsce Vintgar, která je součástí Triglavského národního parku. Byť vede kolem skal soutěsky, kterou vyhloubila voda, dřevěná lávka pro turisty, máma se celá třásla strachem o mě, a chtěla se vrátit na začátek trasy, zatímco já měl respekt, byl jsem ve svém živlu a prohlídku si užíval. Cokoli nového, co jsem ještě nevyzkoušel a povaha mého tělesného postižení mi to jen trochu umožňuje, je pro mě výzva. Protože věřím sobě a svému tělu. A já chci vyzkoušet, zda tu výzvu pokořím. Hučící voda a možnost, že v případě zaváhání můžu místy spadnout dolů, mi zdravě vyšponovaly hladinu adrenalinu. Já osobně jsem asi ještě nikdy neviděl tak křišťálově čistou a tyrkysově modrou vodu, která je tak čistá proto, že teče přímo z hor.

Mám jednu zálibu, a tou jsou noční procházky městem – ať už je to Brno, Praha, Paříž, Lublaň, či kterékoli jiné větší město. Pokud si to můžu dovolit, po setmění vycházím na toulky městem. Po setmění totiž město ukazuje svoji druhou tvář a jeho tep se zpomaluje. Ve dne sice můžete obdivovat památky, ale už na vás nedýchne genius loci, který přichází právě v noci, kdy se město vylidní a jeho tep se zpomalí. Najednou se objeví romantická atmosféra města. Možná právě tu atmosféru mám na svých nočních toulkách městy nejraději. Nedá se to popsat, musí se to prožít. Má to také tu výhodu, že se můžete v klidu beze spěchu procházet, kde chcete a jak chcete, a kochat se okolím, aniž by vám výhled hyzdily davy turistů. První večer v Lublani – ve středu – jsem si prošel centrum a asi hodinu chůze od centra. V noci ze čtvrtka na pátek jsem se Lublaní toulal už čtyři hodiny, přičemž jsem zašel i do městských obytných čtvrtí a nezapomněl přitom zabloudit, jak je mým pravidelným zvykem, když jsem poprvé v neznámém prostředí. K vyřešení tohoto problému postačila drobná anglická konverzace s osaměle hlídkujícím policistou.

Úsměvy a kola kam se podíváš

Při svém nočním potulování jsem narazil na jednu pozitivní věc. Každý místní občan, který šel naproti mně, se na mě usmál… A já mu úsměv oplatil. Ale nebyly to bezduché, nýbrž upřímné úsměvy s očním kontaktem. Lidé jsou tam celkově optimističtější a přátelštější. V Česku jsem ještě nezažil, aby se na vás na ulici někdo usmál, natož aby se vám při tom díval do očí. Proč?

A rozumí se samo sebou, že nemůžu zapomenout na kola. Obyvatelé Lublaně rádi jezdí na kolech, v centru jsou proto stojany s městskými koly doslova na každém rohu, mimo něj pak každých několik kilometrů. Pchá! Kdyby jen městská kola. Ta soukromá byla volně opřena o fasády domů. V Česku nemožné, v Lublani nebo Paříži naprosto běžné. Udělat tohle u nás, asi tušíte, jak by to dopadlo… Marně přemarně jsem si lámal hlavu s tím, proč to jinde funguje a u nás ne.

Svět ve světě

Škocjanské jeskyně se nacházejí asi sedmdesát osm kilometrů jihozápadním směrem od Lublaně. Je to největší jeskynní komplex v Evropě, který je celkem přes pět kilometrů dlouhý. Veřejnosti s průvodcem jsou přístupné kilometry dva. Pokud si dobře pamatuji, jeskyně jsou hluboké přes dvě stě metrů. My jsme je navštívili ve čtvrtek ráno.

Kousek od slovinsko – chorvatských hranic, na slovinské Riviéře, se nachází přímořské středověké město Piran, do něhož jsme zavítali po prohlídce Škocjanských jeskyní. Ve čtvrtek pršelo a pobřeží je tam betonované, takže na koupání v Jadranu jsem mohl zapomenout, neb to na betonových schodech do moře až neslušně klouzalo, na což při cestě podél pobřeží z Portorože zpět do Pirana doplatila moje sestra, když uklouzla a svoje nohy nedobrovolně smočila ve vodách jaderských. Nejdříve jsme z Pirana do Portorože jeli v menší skupině místním autobusem, v Portoroži jsme se rozdělili a já, mamka a sestra jsme šli nazpět. Později pak už všichni naším autobusem do Lublaně.

Nemám strach, ale respekt

Páteční dopoledne patřilo lublaňskému hradu, kde jsme se vcelku zajímavou formou dozvěděli něco o historii samotného hradu i města pod ním. Výklad průvodkyně doplňovaly výklady zřejmě dalších průvodců v dobových kostýmech podle období - od středověkého rytíře, přes napoleonského vojáka, až po vězenkyni (protože hrad byl využíván také jako vězení)... Průvodci nejdřív hovořili anglicky, na dotaz, zda by nebyla lepší Slovinština, do ní přešli. Jenže ouha... Slovinštině je většinou velmi těžké porozumět, přestože jde o slovanský jazyk. A tak přešli zpět do Angličtiny, i kvůli překladu pro skupinu. Co se mě osobně týká, stejně jako ve Škocjanských jeskyních jsem se pohyboval u průvodce, takže jsem neměl nějaké zásadní problémy s pochopením původního výkladu. Z vyhlídkové věže hradu je, řekl bych, impozantní výhled na město, a za příznivého počasí je odtamtud prý vidět plná třetina rozlohy státu.

Nějaký nenechavec nám na parkovišti pro autobusy přes noc ukradl státní poznávací značky, takže se náš odjezd do hor o dvě hodiny zpozdil. Když jsme mířili k vodopádu Savica, ležícím v hornatém srdci národního parku Triglav, byl jsem rozhodnut se do Slovinska vrátit minimálně na týden aktivní dovolené, abych mohl vidět víc z tamní úchvatné přírody. Ale musím k sobě mít osobu podobného naturelu, jako mám já, poněvadž jsem se na vlastní oči přesvědčil, jak strach brzdí. Nemusí to být váš strach, stačí strach okolí o vás. A tak zatímco jsem stoupal po 553 schodech a proplétal jsem se mezi kameny na turistické cestě směrem k vodopádu, slyšel jsem ze skupinky za sebou pokyny jako: „Počkej“, „Zastav“, „Obejdi to“, „Otoč se raději zpátky“, a podobně. Přitom stačí dělat tři věci:

1) Číst signály svého těla a rozumět jim = když vám řekne, že to zvládne, tak to zvládne.

2) Uvědomit si, že se nacházíte v přírodě, a ta odpouští málokteré chyby = mít respekt a pokoru.

3) Dávat pozor a soustředit se = pokud z nepozornosti uděláte větší chybu, koledujete si přinejmenším o zranění.

Já to mám tak, že pokud se plně soustředím, nevnímám okolí, což skupinku za mnou zřejmě místy přivádělo téměř k šílenství :). Strach okolí mi rovněž nedovolil sejít po kamenité cestě blíže k vodopádu. Když to zvládnou tamti, tak proč bych to nezvládl i já. Proč tam oni můžou a já ne?, honilo se mi hlavou, a pozorujíc přírodní krásu vodopádu, uvažoval jsem, jaké by to bylo stanout tam nahoře – přímo nad vodopádem. Jak jsem totiž zjistil, vede tam neznačená strmá cesta a vylézt po ní až nahoru, to musí být panečku zážitek! Ještě větší než chůze po oné turistické cestě. K tomu však potřebuji ještě pár týdnů v posilovně, odjezdit cyklistickou sezónu, a pak možná budu připraven nejenom na onen výšlap. A taky někoho podobného založení, jak už jsem psal dříve.

Slovinsko je sice malá, ale úchvatná země, která rozhodně stojí za návštěvu.

Na shledanou, Slovinsko. Vrátím se!